Johannes Liechtenauer bývá dnes představován jako jeden z nejvýznamnějších mistrů středověkého evropského šermu. Někdy téměř jako zakladatel „německé školy“ a velmistr dlouhého meče.
Jenže co vlastně označujeme jako Liechtenauerovu tradici?
Je to jeden bojový systém vytvořený jedním mistrem? Učení Liechtenauera a jeho přímých žáků? Nebo spíše soubor textů, výkladů a způsobů předávání jeho šermířské nauky?
A ještě základnější otázka: co skutečně víme o samotném Johannesu Liechtenauerovi?
V předchozím článku Německá škola šermu: existovala vůbec? jsme ukázali, proč je pojem „německá škola“ příliš široký, pokud jím chceme označit jeden historicky jednotný systém. Liechtenauerovo učení je mnohem konkrétnější případ – právě proto stojí za to podívat se, co do něj skutečně patří.
Co je Liechtenauerova tradice? Krátká odpověď
Nejpevnějším historicky doložitelným jádrem je Zedel připisovaný Johannesu Liechtenauerovi a jeho výklad v dochovaných glosách.
Zedel je stručný veršovaný text. Glosy jeho zhuštěné formulace vysvětlují a rozvíjejí. Tato nauka se dále opisuje, upravuje a doplňuje a Liechtenauerovo jméno zůstává přítomné v šermířských rukopisech ještě dlouho po vzniku nejstarších dochovaných textů.
K tomuto jádru se postupně přidávají další vrstvy: jiné části bojového umění připisované Liechtenauerovi, samostatné nauky dalších mistrů, pozdější redakce a nakonec i další přebírání a zpracování jeho učení například u Hanse Talhoffera nebo Paula Hectora Maira.
Liechtenauerova tradice je proto mnohem konkrétnější pojem než obecná „německá škola šermu“. Neznamená ale všechno německy psané bojové umění a není ani jedním neměnným systémem.
Co skutečně víme o Johannesu Liechtenauerovi?
Překvapivě málo.
Nemáme známý Liechtenauerův autograf. Neznáme bezpečně datum jeho narození ani smrti, místo původu, jeho učitele ani okruh lidí, které osobně vyučoval.
A především: zatím neznáme nezávislý dobový dokument, kterým bychom mohli historického Johannese Liechtenauera jednoznačně identifikovat mimo samotnou šermířskou rukopisnou tradici.
To není důkaz, že Liechtenauer neexistoval.
Je to ale důležitá hranice toho, co můžeme skutečně tvrdit. Historického člověka známe téměř výhradně z textů, které se na něj a jeho učení odvolávají.
Jedním z nejstarších svědků je GNM Hs. 3227a. Rukopis bývá stále označován jako „Döbringerův kodex“, toto tradiční pojmenování je však problematické. Hanko Döbringer není autorem celého rukopisu a novější odborná literatura označuje název „Döbringer Codex“ za zavádějící.
Právě Hs. 3227a nám ale podává nejznámější krátkou zprávu o Liechtenauerovi. Tvrdí, že svou nauku nevymyslel, ale cestoval po mnoha zemích, aby poznal a osvojil si pravé bojové umění.
To je zajímavé.
Nejstarší texty tedy Liechtenauera nepředstavují jednoduše jako člověka, který vytvořil šerm od začátku. Spíše jako mimořádného mistra, který existující bojové znalosti hledal, studoval a předával dál.
Víc bychom z několika vět vyvozovat neměli.
O historickém Johannesu Liechtenauerovi víme málo. Jeho šermířské učení a způsob, jakým bylo později předáváno, ale můžeme sledovat podstatně lépe.
A nejdůležitějším společným bodem je Zedel.
Zedel: nauka, kterou bylo možné nosit v hlavě
Zedel – často dnes psaný také německy jako Zettel – je krátký veršovaný text připisovaný Johannesu Liechtenauerovi.
Není to učebnice šermu v dnešním smyslu.
Je stručný, rytmizovaný a silně zhuštěný. Řada veršů bez dalšího výkladu vůbec nestačí k tomu, aby podle nich člověk dokázal konkrétní techniku provést.
A právě zde přichází glosa.
Glosa není jiný systém vedle Zedelu. Je jeho výkladem.
Danzig Fechtbuch například vysvětluje, že Liechtenauer nechal svou nauku zapsat „skrytými a zastřenými slovy“ a že následující glosa tato slova objasňuje tak, aby jim mohl rozumět člověk, který už jinak umí šermovat.
To napovídá, k čemu mohl Zedel sloužit.
Šermíř si nemusel pamatovat desítky stran vysvětlení. Mohl si zapamatovat krátký rytmizovaný text a při výuce se naučit jeho praktický význam. Když potřeboval podrobnější vysvětlení, měl k dispozici glosu.
Nejde o jistotu, kterou by nám některý středověký mistr popsal jako kompletní pedagogickou metodiku. Struktura textů tomu ale velmi dobře odpovídá.
Zjednodušeně:
praktická výuka → zapamatovaný Zedel → glosa jako vysvětlení a připomínka.
Zedel tak nebyl náhradou praktické výuky.
Byl její paměťovou kostrou.
Jeden Zedel, více výkladů – ale ne několik nezávislých systémů
Máme několik dochovaných glos Liechtenauerova Zedelu. To svádí k představě, že různí mistři vzali stejnou báseň a každý si ji nezávisle interpretoval po svém.
Jenže texty tak jednoduchý obraz nepodporují.
Glosy spojované se Sigmundem Ringeckem, výklad zachovaný v Danzig Fechtbuch a další příbuzné texty se na mnoha místech velmi podobají. Nejen technickým obsahem, ale někdy také formulacemi.
Mnohem pravděpodobnější je proto textové předávání: společné předlohy, opisování, úpravy, doplňování a postupné větvení výkladu.
Katalog der deutschsprachigen illustrierten Handschriften des Mittelalters (KdiH) ostatně upozorňuje, že se Liechtenauerův text prostřednictvím Ringeckovy a Danzigovy větve dále šířil v podobě doplňované dalšími glosami a variantami.
Máme tedy spíše:
jeden společný Zedel a několik vzájemně příbuzných tradovaných výkladů.
Rozdíly samozřejmě existují.
Text se zkracuje, rozšiřuje a mění. Některé pasáže jsou vysvětleny podrobněji, objevují se další kusy a někdy také odlišné technické řešení.
Dobře je to vidět u Hanse Medela ze Salcburku. Jeho text výslovně navazuje na starší výklad spojovaný s Ringeckem, ale zároveň říká, že byl dalšími mistry rozšiřován a zlepšován – zvláště právě Medelem.
To už není jen mechanické opisování.
Je to živé předávání starší nauky, které její základ zachovává, ale zároveň jej může dál rozvíjet.
Liechtenauerovo učení není zaměřené jen na šerm dlouhým mečem beze zbroje
Dnes je Johannes Liechtenauer spojován především s Bloßfechten, tedy šermem dlouhým mečem beze zbroje. Více o této disciplíně najdeš v článku Co je historický šerm dlouhým mečem a jak vypadá trénink.
Je to pochopitelné. Právě tato část jeho nauky je v moderním HEMA – historických evropských bojových uměních nejznámější.
Historické prameny ale pod Liechtenauerovým jménem zachovávají širší bojové umění.
Už předmluva k Zedelu v Danzig Fechtbuch zmiňuje nejprve dlouhý meč, potom boj s kopím a mečem na koni a nakonec boj s kurzem Schwert v Kampffechten. Podobně se další materiál připisovaný Liechtenauerovi objevuje i v jiných rukopisných větvích.
Proto bychom měli opravit jednu běžnou zkratku:
Liechtenauerovo učení není zaměřené pouze na Bloßfechten a šerm dlouhým mečem beze zbroje.
Jenže zde přichází druhá, stejně důležitá hranice.
Danzig Fechtbuch: jeden rukopis, několik mistrů
To, že určitý fechtbuch obsahuje Liechtenauerovu nauku, ještě neznamená, že všechno ostatní uvnitř je také Liechtenauerovo.
Výborným příkladem je Danzig Fechtbuch (Cod. 44.A.8) z roku 1452.
Jeho první velkou vrstvu tvoří materiál připisovaný Liechtenauerovi: Zedel a jeho výklad, Rossfechten a Kampffechten.
Tím ale rukopis nekončí.
Najdeme v něm také samostatné nauky Andrease Liegnitzera – mimo jiné práci s mečem a štítkem, zápas a boj dýkou.
Následuje Martin Hundfeld se svým Kampffechten ve zbroji, bojem dýkou a Rossfechten.
Další oddíl tvoří Ringkunst mistra Otta.
A v závěru přichází Peter von Danzig, který glosuje Liechtenauerův text ke Kampffechten.
V jednom fechtbuchu tedy stojí vedle sebe:
Liechtenauer, Liegnitzer, Hundfeld, Ott a Peter von Danzig.
A samotný rukopis jejich nauky rozlišuje.
To je důležité i pro způsob, jakým dnes historické fechtbuchy čteme.
Ottovo zápasení se nestane Liechtenauerovým zápasením jen proto, že je ve stejné knize. Hundfeldovo Harnischfechten není automaticky Liechtenauerovo a totéž platí pro Liegnitzerův boj dýkou nebo další jeho kusy.
Pokud tě zajímá, jak se boj ve zbroji liší od běžného šermu dlouhým mečem beze zbroje, podrobněji jej rozebíráme v článku Co je boj ve zbroji (Harnischfechten) a jak vypadá trénink.
Jeden fechtbuch může být kompilací několika různých nauk a několika různých autorit.
Proto je potřeba rozlišovat:
co je přímo připisováno Liechtenauerovi,
co jeho Zedel glosuje,
a co se s jeho učením pouze dochovalo ve stejném rukopisu.
A byl autorem Danzig Fechtbuch opravdu Peter von Danzig?
Tady se skrývá ještě jedna častá zkratka.
Název Danzig Fechtbuch je praktický a v HEMA zavedený, proto jej používáme i zde.
Neznamená ale, že Peter von Danzig celý Cod. 44.A.8 napsal.
KdiH řadí rukopis mezi anonymní a kompilované fechtbuchy a Peter von Danzig je jmenovitě spojen až s jeho závěrečnou glosou ke Kampffechten.
Podobně bychom měli být opatrní i u dalších tradičních názvů rukopisů.
Jméno, kterým dnes fechtbuch označujeme, nemusí být jménem autora celého díla.
Kdo byla „Gesellschaft Liechtenauers“?
Dalším slavným pojmem je Gesellschaft Liechtenauers, kterou uvádí Paulus Kal.
Německé Gesellschaft můžeme v tomto kontextu přeložit jako společnost, společenství nebo okruh. Samotné slovo nám ale ještě neříká, jak formální toto spojení skutečně bylo.
Kal píše, že zde začíná umění, které Liechtenauer používal „se svou Gesellschaft“, a následuje seznam devatenácti šermířských mistrů.
Je snadné představit si podle toho organizovanou Liechtenauerovu školu: mistra, jeho žáky a něco jako cech či šermířský řád.
Jenže samotný pramen nic takového bezpečně nedokazuje.
Kalův seznam především ukazuje, koho v jeho prostředí spojovali s Liechtenauerovým jménem a jeho šermířskou naukou.
Neříká nám, že všech devatenáct mužů bylo Liechtenauerovými osobními žáky. Nedokazuje ani, že se všichni navzájem znali nebo že existovala formální organizace s členstvím.
Zajímavá je také geografie jednotlivých jmen. Setkáváme se s vazbami na Prahu, Znojmo, Gdaňsk, Norimberk, Erfurt, Krakov, Liegnitz a další místa.
Spíše než obraz jedné moderně chápané „národní školy“ tak před námi vystupuje široké středoevropské prostředí, ve kterém mělo Liechtenauerovo jméno značnou autoritu.
Gesellschaft Liechtenauers je proto velmi důležitý pramen.
Ale není to seznam členů nějakého doloženého „Liechtenauerova klubu“.
Talhoffer: není na seznamu, ale pracuje s Liechtenauerovým učením
Hans Talhoffer krásně ukazuje, proč ani Kalovu Gesellschaft Liechtenauers nemůžeme použít jako hranici tohoto okruhu.
Na Kalově seznamu totiž není.
Přesto jeho fechtbuch Thott 290 2º z roku 1459 obsahuje část, kterou KdiH popisuje přímo jako Liechtenauerovu Fechtkunst ve veršovaném zpracování Talhoffera.
To je podstatné.
Talhoffer není v Gesellschaft Liechtenauers – ale s Liechtenauerovým učením prokazatelně pracuje.
Kalův seznam tedy není totožný s hranicemi dalšího šíření této nauky.
A Talhoffer ukazuje ještě něco dalšího. Jeho fechtbuchy nepřenášejí bojové umění stejným způsobem jako rozsáhlá glosa Zedelu. Mnohem větší roli v nich hraje obraz a jednotlivé technické situace.
Liechtenauerovo učení tak může být dále předáváno a zpracováváno, i když se mění forma jeho zachycení.
Paulus Hector Mair: Liechtenauerovo učení jako jedna vrstva většího díla
Ještě názorněji to vidíme v 16. století u Paula Hectora Maira.
Mair nebyl pouze opisovačem jednoho staršího mistra. Byl vášnivým sběratelem fechtbuchů a ze starších materiálů vytvářel rozsáhlá kompendia bojových umění.
V rukopisu z roku 1553 například najdeme nejprve Johannese Liechtenauera a jeho Kunst des langen Schwerts.
Hned poté následuje fechtbuch Antonia Rasta v Mairově redakci – se zápasem, dýkou, Messerem, dlouhým mečem, bojem ve zbroji a bojem na koni.
Mair tak zachovává a dále zpracovává Liechtenauerův materiál, ale současně jej zasazuje mezi jiné mistry a jiné šermířské nauky.
Právě proto dobře ukazuje rozdíl mezi přímým předáváním Liechtenauerova učení a jeho pozdějším přebíráním, přepracováváním a začleňováním do širších děl.
Liechtenauerova nauka u Maira stále zůstává rozpoznatelná.
Mairovo dílo ale rozhodně není pouze „Liechtenauerův systém“.
Přítomnost Liechtenauerova učení v jednom kompendiu nepromění všechno ostatní v Liechtenauerovu nauku.
Vztahu Maira k dalším starším pramenům – například k Rastovi, Codexu Wallerstein a dalším textovým a obrazovým okruhům – se budeme věnovat v samostatném článku.
Kde tedy Liechtenauerova tradice začíná a končí?
Na začátku je odpověď poměrně pevná:
Zedel připisovaný Johannesu Liechtenauerovi a tradice jeho glosování.
Od tohoto jádra už se vztahy postupně rozšiřují.
Máme další materiál výslovně připisovaný Liechtenauerovi.
Máme samostatné nauky mistrů, jejichž texty se s jeho učením společně tradovaly.
Máme Kalovu Gesellschaft Liechtenauers.
Máme autory, kteří Liechtenauerovu nauku prokazatelně přebírají nebo přepracovávají, přestože na Kalově seznamu nejsou.
A nakonec máme pozdější kompilátory, jako byl Paulus Hector Mair, pro které je Liechtenauerovo učení jednou z několika zdrojových vrstev.
Proto nemá příliš smysl pokoušet se nakreslit kolem Liechtenauerovy tradice jednu ostrou čáru.
Smysluplnější je pokaždé položit otázku:
Jaký konkrétní vztah má tento text k Liechtenauerovu učení?
Opisuje Zedel?
Glosuje jej?
Přebírá konkrétní části jeho nauky?
Připisuje Liechtenauerovi další text?
Nebo jde pouze o jiné bojové umění dochované ve stejném fechtbuchu?
Právě tím se historicky doložitelné předávání konkrétního učení liší od širokého označení „německá škola“.
Jak to vidíme v Digladioru
Liechtenauer není „německá škola“ a jeho učení není zaměřené jen na dlouhý meč ani pouze na Bloßfechten.
V Digladioru vyučujeme především naši interpretaci liechtenauerovského dlouhého meče, vycházející ze Zedelu a jeho dochovaných glos. Zároveň se zabýváme i dalšími částmi jeho bojové nauky, zejména bojem ve zbroji – Harnischfechten.
Přitom rozlišujeme, co skutečně říká historický pramen, co lze doložit jako součást Liechtenauerova učení a co už je naše současná interpretace pro výuku a praxi.
Liechtenauerova tradice je mnohem konkrétnější než „německá škola“ – a současně mnohem širší než jen šerm dlouhým mečem beze zbroje.
Chceš si historický šerm vyzkoušet v praxi?
Pokud tě zajímá historický šerm a chceš zjistit, jak u nás výuka funguje, podívej se na Jak začít s historickým šermem.
Prameny a doporučená literatura
Při práci s Liechtenauerovým učením je vhodné vycházet především z konkrétních rukopisů a teprve potom z moderních rekonstrukcí.
Mezi důležité prameny pro témata tohoto článku patří zejména:
GNM Hs. 3227a, Nürnberg, Germanisches Nationalmuseum;
Danzig Fechtbuch, Cod. 44.A.8, Roma, Biblioteca Corsiniana, 1452;
rukopisy spojené se Sigmundem Ringeckem;
Paulus Kal, Fechtbuch, druhá polovina 15. století;
Hans Talhoffer, Thott 290 2º, 1459;
Paulus Hector Mair, zejména jeho kompilace a redakce starších fechtbuchů z 16. století.
Z moderní odborné literatury zejména:
Martin Wierschin: Meister Johann Liechtenauers Kunst des Fechtens (1965).
Hans-Peter Hils: Meister Johann Liechtenauers Kunst des langen Schwertes (1985).
Rainer Leng: hesla k Fecht- und Ringbücher v Katalog der deutschsprachigen illustrierten Handschriften des Mittelalters.
Eric Burkart: studie k Hs. 3227a a k metodologii rekonstrukce historických bojových technik.
Daniel Jaquet, Karin Verelst, Timothy Dawson (eds.): Late Medieval and Early Modern Fight Books (2016).
Vyzkoušej to naživo
Přijď na trénink a poznej historický šerm i scénický boj na vlastní kůži.
